S respektem k minulosti
Kamkoli vkročíte, musíte se nejprve pozorně rozhlédnout, navnímat prostor, domy, přírodu, geomorfologii území a položit si základní otázku, a hned si na ni začít odpovídat, v čem spočívá jedinečnost a kvalita území, ve kterém se chystáte stavět.
To samé jsme udělali, když jsme vstoupili do bývalých kasáren Vyšný. První dojem? Hrozné místo! Jenže pak se rozhlédnete a začnete objevovat hodnoty prvnímu dojmu skryté. Najednou vidíte historickou stopu, silně narušenou a téměř smazanou. No však také šlo o kasárna! Jenže ne vždy. Původně to býval Schwarzenberský statek – Neuhof. A to je první stopa, která se otiskla do návrhu Masterplanu a v budoucnu i do názvu nové městské čtvrti, protože jsme ji již teď pojmenovali Nový Dvůr.
V centru bývalých kasáren se nachází samotné torzo hospodářských budov původního Neuhofu a i v návrhu Masterplanu se zde uvažuje s tím, že zde bude přirozené centrum – těžiště života budoucí městské části Nový Dvůr. Vzhledem k tomu, že se území dlouhodobě využívalo jako kasárna, tak historických materiálů dokumentujících vývoj území je pravděpodobně z důvodu utajování poskrovnu.
Ovšem vždy tomu tak nebylo. Ještě než se toto místo proměnilo na kasárna, tak to býval statek jehož historie sahá až do roku 1564 a nezaložil jej nikdo menší, než jihočeský renesanční velikán Jakub Krčín, který má značné zásluhy nejen co se rybníkářství týče, ale také v budování kulturní krajiny. Nový Dvůr – Neuhof byl jedním z těchto počinů. Od počátku byl budován jako panský režijní velkostatek. Za Rožmberků se dvůr specializoval na pěstování obilí pro krumlovský panský pivovar. Za Eggenbergů a především za Schwarzenbergů byl Nový Dvůr místem vzorového chovu importovaných zahraničních plemen ovcí a hovězího dobytka.
V roce 1844 dostal Karel Filip ze Schwarzenbergu ovce, pravděpodobně plemeno Merino, přímo z Napoleonova císařského chovu z panství Rambouillet. Ostatně chovu ovcí zde byla patrně věnována značná pozornost, o čemž svědčí i poměrně bohaté historické doklady.
Třeba roku 1650 bylo do ovčína Nového Dvora zakoupeno ze slovenského císařského panství Holíč 102 ovcí španělského plemene a stalo se základem kmenového stáda (pepiniéreheerde), jež zde trvalo až do roku 1851. Že se zde chovu dařilo, dokládá i další zmínka z roku 1795, kdy stádo čítalo již 269 ovcí. V roce 1807 bylo naopak dovezeno 18 chovných ovcí ze Švýcarska.
Asi nedává úplně smysl tady vyjmenovávat každou ovci či krávu, co byla zakoupena do Nového Dvora. Smyslem tohoto výčtu je poukázat na fakt, že chov hospodářských zvířat, hlavně ovcí, byl na Novém Dvoře natolik stěžejní, že by bylo vhodné nějakým vhodným způsobem jej připomenout. Jak jest otázkou, ale mělo by to hlavně býti „civilní formou“. Na druhou stranu ovce byly jistě důležité, ale krom nich se zde choval třeba i hovězí dobytek bernského plemene. Z toho plyne, že vojenská éra území v celé historii nezaujímá ani 25 % a tak by také bylo vhodné k celému území přistupovat, budeme-li přemýšlet o tom, jak zde případně prezentovat původní historickou stopu.
Za podpory ochotných osob se daří některé z nich dohledávat viz výše. Velkou pomoc nám poskytl Jiří Olšan ve spolupráci s Oblastním archivem. To, že se teď můžete kochat některými, dovolíme si tvrdit, že raritními, historickými dokumenty, je právě jejich zásluhou. Bohužel se objevily až po zpracování Masterplanu. Bohužel proto, že jsou zde některé prvky, které by bylo zajímavé jako historickou stopu citovat a pracovat s nimi. Ovšem není všem dnům konec a urbanistická studie je příležitostí, jak se na některé části území podívat i ve světle těchto historických pramenů a pracovat s nimi.
Druhou historickou stopou v citovanou v návrhu Masterplanu je zachování původních hospodářských objektů a historického těžiště území pro budoucí generace obyvatel Nového Dvora. Nové historické prameny jsou další příležitostí k jejich případným citacím v urbanistické studii.
Jak postupně pronikáme od západní hranice území k té východní, klademe si neodbytnou otázku, co že to je tady za brajgl a neudržovanou část území. V místě samém moc nechápete proč, ale ve chvíli, kdy začnete studovat mapové podklady – historické i ty současné, tak vám to vše spojí! Generace před námi věděly moc dobře, proč tady ten zelený pás ponechaly. Ona to totiž je přirozená údolnice, kudy se v případě dešťů valí voda z Granátníku a přilehlých kopců Blanského lesa. A pak to také bylo jedno z pramenišť zásobující město vodou. O vodě věděli Schwarzenbergové a věděli to i vojáci.
Rozdíl zde byl pouze v tom, že zatímco šlechta a první republika ctila přirozený stav přírody i věcí viz historické mapové podklady, tak socialistický voják, který se po sovětském vzoru snažil poručit větru a dešti, v území budoval dodnes nezmapované odvodňovací roury. Ty někde zafungovaly a jinde nikoli. Přesto i on měl k vodě natolik rozumný respekt, že ho nenapadlo v území stavět. Díky Bohu (nebo oficírovi?) se zachoval řád věcí, a jakkoli k němu různé generace přistupovaly různě, tak jedno měly společné, a to byl respekt z vody. Tím pádem zde máme dnes výjimečnou část území, která se promění na městský park. Přesnější by možná bylo říci, že na městskou divočinu.
Vybuduje se zde cestní systém, vodě se navrátí svoboda a poteče obnoveným přirozeným korytem a občas, než doteče do rybníčků, se zastaví o malou hráz nebo v tůni. Zeleň musí projít údržbou, aby neohrožovala budoucí obyvatele, ale snahou bude zachovat co nejdivočejší ráz, který této části území náramně sluší. Bonusem pak bude hlavní rybník, který má, podaří-li se ho dostatečně zásobovat kvalitní vodou, rekreační potenciál. Druhý rybníček vzniklý v bývalém lomečku z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, má úžasný skalnatý břeh a vlastní pramenitý přítok vody, která je, zdá se, velmi kvalitní. Po vyčištění dna to bude další přirozená vodní atraktivita v území.
Třetí historickou stopou je zachování a rekultivace původní kulturní krajiny, která zde historicky byla a zůstane. A to nikoli pouze proto, že to je rozumné, ale také proto, že to je hezké, atraktivní a výjimečné území, které budou lidé milovat. Čtvrtá stopa, kterou zde historie zanechala, a která je již téměř smazána, souvisí s tou třetí. Byly to ovocné stromy, sad.
Moderní doba, ve své pomatenosti, přestala ovocné stromy sázet s naprosto iracionálním poukazem na to, že by je lidé, lační ovoce, mohli ničit a sebe zranit! Že by někdo po nich lezl a mohl spadnout? V rámci pokroku nám tak dala „moderní“ doba ovocné stromy bez ovoce. Ano jistě, to je cesta, ale raději bychom volili konzervativní přístup a v území vysázeli ovocné stromy s ovocem, protože tu byly a patří sem. Kvetou, voní, jsou krásné a utrhnout si čerstvé jablko, hrušku nebo třešeň? Vždyť to je úžasné! Navíc je to přímo i jedno z doporučení biologického průzkumu. A že po stromech polezou děti? No a co! Dělaly to celé generace dětí před námi, dělali jsme to my, tak proč jsme se rozhodli, že zrovna ty naše děti to dělat nemohou? Protože na stromě nemůže být zábradlí, výstražné cedulky, přechody, značky, světla…
V době, kdy zde pochodovala vojenská bagančata, zde byla poměrně vysoká intenzita zástavby, která území původního statku změnila k nepoznání. Nesejde nic na tom, zda to byla doba první republiky, doba válečná anebo doba budování světlých zítřků za dohledu sovětské bratrské pomoci. Vždy to byla kasárna se všemi negativními důsledky. Vysoká intenzita zástavby je pátou historickou stopou. Jakkoli je to z dnešního pohledu pro někoho nepochopitelné, má to hlubokou logiku sociální, městotvornou a ekologickou. Ta sociální a městotvorná spočívá v navázání sociálních vazeb, které definují městský život. Aby k jejich navázání došlo, je třeba určitá hustota obyvatel na jeden hektar a profil ulice. Ta „zázračná“ hustota je minimálně 100 osob na hektar a ta ulice? To je ta běžná městská ulice, kterou všichni znají a která byla normální až do konce 19. století. Teprve teze modernistické architektury se snem o bydlení v zeleni, přinesla likvidaci typické ulice a „nehygienického“ města. Sama filozofie špatná není, ale jak to už bývá, tak „člověk míní a Pán Bůh mění“ a tak došlo k jejímu pokroucení.
Důsledkem takového překroucení jsou socialistická panelová sídliště, která se bydlení v zeleni ani zdaleka neblíží. Smutné je, že ani současná doba se dosud z těchto stereotypů zcela nevymanila. Že šlo a stále jde o fatálně hluboký omyl, dokládá obliba bydlení například na „nehygienických“ Vinohradech v porovnání s oblibou bydlení na „zelených“ sídlištích. Zcela cíleně zde neuvádíme Český Krumlov, protože zde není z pohledu života v běžném městě nic, co by bylo porovnatelné. Český Krumlov je trochu werichovské Fimfárum. Má centrum a nemá centrum, bydlí v něm lidé a nebydlí v něm lidé, je to město a není to město, má obchody a nemá obchody. Zjednodušeně, turistický ruch vše tak trochu obrátil naruby, a proto zde úplně nefunguje to, co v jiných městech.
Pravdou ale zůstává, že každá mince má dvě strany a bylo by nenapravitelným zjednodušením vše svádět na turistický ruch, který naopak pomohl dostat město na mapu světa. Prostě nic není jen dobré nebo zlé. Život je naštěstí mnohem pestřejší. Že si někdo omezí své vnímání reality pouze na velmi úzký úhel pohledu, který zabírá jen negativa, je jen a pouze jeho volba, kterou mu nikdo nenutí. Nový Dvůr je snaha o návrat k normálnosti městského života v domech s ulicemi, živoucím centrem a službami, parkem… Aby toto ale mohlo fungovat, tak je třeba se zastavit a inspirovat se třeba v historii. A paradoxem završujícím absurditu doby pak je, že panelová sídliště vzniklá na pokroucených tezích modernistického urbanismu, jsou dnes nahrazována strukturami inspirujícími se v historii a ty jsou nazývány moderním nebo novým urbanismem.
Možná se to někomu nezdá, ale Masterplan se inspiroval i těmi strukturami vojenské zástavby, protože měly hlubokou logiku v tom, že se stavěly tam, kde to bylo možné a tak, aby nebyly ohrožovány vodou. Prostě a jednoduše respektovaly stav věcí a geomorfologii území. Bylo by hloupé nerespektovat to, co již bylo prověřeno a osvědčilo se to jako životaschopné, bez ohledu na režim a ideologie. A tak již víme, že pátou historickou stopou v Masterplanu je inspirace v historické struktuře a způsobu zástavby území reagující na jeho geomorfologii.
Se stopou pátou, přímo souvisí ta následná, šestá stopa. Je jí voda, která je v území výrazným a určujícím prvkem. Nejenže, poučeni zkušenostmi předků, se vodo nesnažíme moc krotit, ale naopak ji používáme jako výrazný krajinotvorný a městotvorný prvek, který v případě obou již zmiňovaných rybníčků má i značný rekreační potenciál. No řekněte sami, kolik městských čtvrtí se může chlubit vlastním rybníkem ke koupání? Jsou, ale je jich jako šafránu a takových, které mají rybník doslova pod okny, je ještě méně. Šestou stopou, poněkud vlhkou, je tedy voda v mnoha jejích podobách.
Když se v území kasáren, nebo ještě lépe – na kopcích nad kasárnami zastavíte a rozhlédnete, tak uvidíte kouzelnou vlnící se krajinu Blanského lesa a Šumavy. Uvidíte, že území bývalých kasáren je vlastně přirozeným údolím sevřeným sousedními přírodními rezervacemi, které jsou úžasným přírodním bonusem pro budoucí obyvatele, a také zároveň dokonalým valem, bránící území před další zástavbou. Tato hodnota se zrcadlí v logu celého projektu nové městské části. Typografické logo Nového Dvora, přetnuté siluetou, řezem, NPR Vyšenské kopce – kasárna – PP Cvičák, zdůrazňuje výjimečnost území zasazeného do okouzlující přírody. Z Masterplanu je patrný minimální podíl individuální výstavby se soukromými zahradami. Nejsou třeba, když jde o bydlení přímo v zahradě!
A pak, doba je rychlejší a rychlejší a kdo se dnes může starat o velkou zahradu? Ano jsou tací a pro ty jsou určené další lokality na území města. Dnešní doba přeje přes týden spíše menšímu soukromému místu (terasa) k posezení u kávy a přírodu si užíváme o víkendech. A té neobyčejně kvalitní je zde na dosah ruky mnohem více, než kdekoli jinde a jakékoli zahradě na území města. A to je to, co projekt Nového Dvora činí výjimečným! Tedy ta sedmá a poslední výrazná historicko-přírodní stopa je logo Nového Dvora se siluetou území v srdci kterého se nachází.
Vladan Píša – hlavní architekt projektu za město Český Krumlov
Pozn. Obrazový materiál označený ⊛ - Oblastní archiv Třeboň, fotografie - Muzeum fotoateliér Seidel, originální mapa stabilního katastru - archiv ČÚZK
odborná spolupráce Jiří Olšan