Vracíme se ke kořenům

Jakkoli se to možná nezdá, tak historie Nového Dvora (bývalých kasáren) je delší nežli 450 let. Původní statek byl založen roku 1564 Jakubem Krčínem z Jelčan. Stavbu prováděl Antonín Ericer známý též jako Antonín Vlach. Nebyl to nikdo jiný než onen Antonín Vlach podílející se na zcela zásadní přestavbě krumlovského hradu na renesanční zámek. O tom, že stavba Nového Dvora probíhala poměrně svižně a byla pravděpodobně dokončena následujícího roku, svědčí zmínka z roku 1568 o tom, že „i u Nového dvoru do stodol se vozí“.

Zajímavostí je, že krumlovské dvory z Krčínovy éry byly stavěny z cihel a kamene, tedy trvanlivých materiálů. Oproti tomu se v ostatních částech stále stavělo alespoň z části stále ze dřeva. A pak je zcela zřejmé, že doba se moc nemění, a i tehdy byl rozsah stavitelů stejně široký jako dnes. Přestavba hradu na zámek a vedle toho i stavba „stodol a chlívků“. Prostě ani tehdy nebylo malé zakázky a práce je třeba si vážit v každém čase. A poslední zajímavostí je, že Nový Dvůr byl největším poplužním dvorem celého panství a měl velikost jedenácti lánů, což dnes odpovídá rozloze zhruba 220 hektarů. Že se jednalo o vskutku veliké hospodářství dokládá také informace kolem roku 1600, že se zde chovalo 8 tažných koní, 18 tažných volů, 40 dojných krav, 80 jalovic, 70 prasat a 200 kusů slepic a kapounů.

V jistém smyslu i zde navazujeme na historii, protože transformace bývalých kasáren je největším transformačním územím, cca 22 hektarů plochy nejen na území města, ale možná i celého Jihočeského kraje.

Knížecí zeměměřič Ing. Jan Nepomuk Šimoušek pořídil pravděpodobně první geometrický plán lokality Nového Dvora včetně přináležejících pozemků v období již okolo roku 1800! Dne 9. září 1878 vyhořel objekt stodoly, ale již 30. září téhož roku byly hotové plány na její rekonstrukci. Lze téměř s určitostí konstatovat, že v dnešní době zákonů a vyhlášek „dobra“ bychom byli rádi, kdybychom měli stavební dokumentaci povolenu k prvnímu výročí požáru.

Je naprosto zřejmé, že celé území bývalých kasáren bylo nejprve intenzivně využíváno v rámci zemědělského hospodaření. Z již výše zmíněných hospodářských zvířat by mohl být Nový Dvůr zajímavý i tím, že se zde historicky nacházely například chmelnice pro panský pivovar a v areálu Nového Dvora se dodnes nachází prameniště, která byla kdysi využívána pro zásobování města vodou.

Ovšem vývoj území, respektive znalosti o jeho historickém vývoji, zřejmě od počátku dvacátého století zatemnil fakt, že od roku 1919 bylo území Nového Dvora využíváno prvorepublikovou armádou, kdy zde bylo zřízeno posádkové velitelství. Tato etapa trvala až do roku 1927 a v území byla dislokována 1. baterie dělostřeleckého oddílu. Po záboru československého pohraničí v roce 1938 byla na majetek hlubocké větve Schwarzenbergů uvalena nucená správa a v lokalitě Nového Dvora byla vybudována kasárna wehrmachtu, zahrnující jednak původní objekty statku a dále několik desítek dřevěných baráků. Možná jedním z mála světlejších okamžiků tohoto temného období bylo započetí stavby vodovodu, jenž měl zásobovat město a kasárna vodou z prameniště na jižním svahu Kleti. Vodovod byl uveden do provozu v únoru roku 1940.

Po osvobození Českého Krumlova americkou armádou se k 1. červnu 1945 nacházelo na území města asi 3500 německých uprchlíků a v barákovém táboře na území kasáren asi 4000 Němců, kteří byli uprchlíky ze Slezska a východních území Říše. V barákovém táboře ve Vyšném bylo zřízeno první „sběrné středisko“, spravované americkou armádou, sloužící k internaci Němců určených k odsunu. Areál střediska byl rozdělen do tří částí. Druhé sběrné středisko bylo ve městě na Horní Bráně. Dne 9. října 1945 Okresní správní komise přejala správu „sběrného střediska“ od americké armády. Početní stav byl za hranicí ubytovacích možností, neboť v říjnu 1945 tu bydlelo až 2490 osob, ale lůžek v 32 dřevěných barácích bylo 1855. Problémem byla studená voda a všeobecně velmi špatné hygienické podmínky, které zřejmě vyvolaly u 53 nemocných tyfus. První transport byl vypraven z Českého Krumlova 26. února 1946. Transport č. 1 tvořilo většinou obyvatelstvo Českého Krumlova v počtu přesahujícím 1000 osob. Další podobně velký transport č. 4 z 27. dubna 1946 měl ve 13 vagonech na 500 obyvatel Českého Krumlova a zbytek 27 vagonů byl doplněn obyvateli ostatních míst okresu. Až do 24. září 1946 bylo vypraveno celkem 24 transportů a v každém z nich bylo alespoň několik Krumlováků.

Velitel vyšenského tábora předával veliteli transportu jmenné seznamy po jednotlivých vagonech, podepsané seznamy o převzatých částkách, potraviny na plánovanou až třídenní cestu a nádoby s víky na vodu a výkaly. Transporty z Českého Krumlova směřovaly do německého města Fürth im Wald, kam vlak dorazil zpravidla za jeden den cesty. Z krumlovského okresu bylo tímto způsobem nuceně vystěhováno přes 35 tisíc občanů německé národnosti.

Od roku 1946 až do roku 1991 zde tvořila „pevnou hráz proti imperialistům a západním rozvědkám“ Československá lidová armáda, v roce 1968 doplněná sovětskými okupačními vojsky, která nám zde „bratrsky pomáhala“ po následujících 21 let budovat a ochraňovat socialismus. Sarkasmus? Ironie? Ano! Ano, protože jsme Češi a je nám asi bližší si z temných okamžiků našich dějin dělat po švejkovsku spíše legraci. Možná to je v určitých chvílích na škodu. Trochu vážnosti by neškodilo, ale asi díky tomu jsme jako malý národ vždy dokázali přežít, tak vlastně proč to vše trochu nezlehčit a vážnost přenechat seriózním historikům.

Je nepochybně ironií doby, že v tuto chvíli asi nejvíce víme o té nejtemnější historii bývalých kasáren a města. Bohužel tyto informace jsou relativně mladé a pro mnoho lidí stále nepohodlné. Však se také říká, že „dějiny píší vítězové“. Bylo tomu tak za Ceasara, je tomu tak dodnes a není důvod si myslet, že se na tom cokoli změní. Historické souvislosti a pravdy nakonec vždy vyjdou najevo, protože nic, ani žádná vláda netrvá věčně a vždy budou odvážní, co se pravdy nebojí! A pokud by se snad čtenáři mohlo zdát, že je tomuto období věnováno neúměrné místo, tak to nesouvisí s ničím jiným než s tím, že za posledních třicet let je naštěstí možné otevírat různá dřívější tabu.

Dnes žijeme v době neuvěřitelného klidu a blahobytu, jakkoli si to asi ani zdaleka neuvědomujeme a stále brbláme, a o to důležitější je stále si připomínat, že to tak dříve nebylo a s pohledem do budoucna si uvědomit, že nic netrvá věčně. Jak dlouho toto blahobytné období bude trvat je jen a pouze na nás. Občas si připadám jako teta Kateřina z Jirotkova Saturnina, která trpěla až obsesivním přeříkáváním lidových rčení a přísloví, ale jedno se v tuto chvíli velmi hodí a to, že „každý strůjcem osudu svého“. Nakonec to, jak se nám podaří či nepodaří (taková varianta není vůbec na stole) provést konverzi území Nového Dvora na městskou čtvrť, je jen a pouze na nás!

Máme výjimečnou šanci budovat město, a to doslova na zelené louce. Taková šance není otázka jednoho života, ale generací a zrovna my máme to štěstí, ale i odpovědnost se takového úkolu účastnit a je jen na nás, jak nás následné generace a historie budou hodnotit. Je to naše šance a naše odpovědnost! Město tvoří lidé, město je místo pro život lidí, a tak záleží na všech, kteří v Českém Krumlově žijí, jak bude Nový Dvůr fungovat, jaké tam budou služby, jaká to bude městská čtvrť.

Historický vývoj území Nového Dvora byl jistě velmi zajímavý, ale zatím lze pouze litovat, že průzkum této dosud ne zcela zmapované lokality byl trochu stranou zájmu historiků. Dílem to je asi způsobeno faktem, že se přeci jen jedná „pouze“ o bývalá kasárna - „kde bylo jistě tajné i aktuální počasí“ - a pak Český Krumlov je pro historika mnohem chutnější sousto nežli „nějaká“ kasárna na jeho okraji. Nicméně fakt, že u zrodu Nového Dvora stál takový jihočeský velikán, jímž Jakub Krčín bezesporu byl, již nějaký zájem vyvolat mohlo, leč nevyvolalo. Až do dnešních dní, kdy se snažíme pochopit stavebně historický vývoj území, abychom zachovali historickou stopu jako odkaz na naše předky, od kterých se dnes více než kdykoli předtím máme co přiučit. Ne nadarmo platí, že „kdo zná svoji historii, ovládá svoji budoucnost“. Abychom vytvořili novou městskou čtvrť jako skvělé místo pro bydlení, o nic méně zde nejde, musíme napřed pochopit historii.

Z našeho čistě amatérského „bádání“ v historických mapách jsme pochopili jednu zásadní věc – že máme ctít to, co ctili již naši předkové, protože oni žili v přírodě a s přírodou. Znali její dobré i zlé stránky, její vrtochy a hlavně – respektovali je a nesnažili se poroučet větru a dešti. To je to nejdůležitější poznání, ze kterého se pak odvíjí ta další. Právě třeba zvolené místo pro uvažovaný park podél ulice U Kasáren (více by se mi líbila ulice U Nového Dvora, ale „přemalovávat“ historii není nejšťastnější začátek. Však nových ulic budeme mít dostatek). Park je umístěný do přirozené údolnice, která stahuje srážkové vody ze svahu Blanského lesa. Předci věděli, že voda si vždy cestu najde a není radno jí stavět překážky. Navíc zde jsou i prameniště, která musejí být znovuobjevena, protože „když voják objevil vodu, tak zakopal trubku“, a tak se v této oblasti nachází nepřehledná změť trub, které vedou „tam a zase jinam“, sloužily k tomu či onomu. Kdo ví. Kupodivu tento fakt, nestavět zde, ctila jakákoli armáda, která se v oblasti během poslední sto let nacházela a my to nehodláme měnit. Tuto zdánlivou nevýhodu chceme přeměnit v něco, co budou budoucí obyvatelé milovat – čistě přírodní park, jakousi „městskou divočinu“. Jak moc bude divoká se uvidí až podle toho, jak moc nám to naše legislativa „dobra“ umožní, protože doba bohužel více svědčí betonu než divočině.

Nový dvůr - vracíme se ke kořenům, ilustrační obrázek

Díky spolupráci s Jiřím Olšanem a Oblastním archivem jsme získali unikátní dokumenty stavebního vývoje Nového Dvora, které nám umožní pochopit jeho vývoj, ale také nám pomohou v přemýšlení o tom, co je cenné, jak to využít, jak tomu historickému, co je možné a nutné zachovat, vdechnout nový život, a přitom nezabít duši. S trochou nadsázky a jisté poťouchlosti lze napsat, že na budoucím náměstí se budeme „rochnit“ v prostoru historického hnojiště. Podobných paradoxů a historických vtípků se zde jistě objeví ještě dost a popravdě je to vlastně celkem lákavé. Na druhou stranu, a předci k tomu nepřistupovali jinak, nelze ochraňovat vše, co je starší než pár desítek let. K historii a jejímu odkazu je třeba přistupovat s pokorou a úctou. Dědové tak činili, a přesto to nezastavilo vývoj. Citlivě dovedli přestavovat, doplňovat, měnit funkci a díky tomu se nám zachovalo výjimečné dědictví, které je výjimečné právě i tou svojí stavební pestrostí. Měnit, přestavovat něco pouze „ideologicky“ s odkazem na „světlé zítřky“ je stejný nesmysl, jako „ideologicky“ a bez rozmyslu odmítat jakoukoli přestavbu či změnu. Obojí je špatně! Právě pokora a úcta by měly být naším kompasem, který nám ukáže cestu k tomu, jak území transformovat na životaschopnou a funkční městskou čtvrť. Musíme si uvědomit, že hospodářskému chovu zde doba jemu vyměřená skončila před sto lety, válčit tu také nechceme, a tak musíme najít cestu k efektivní přeměně. A ta vede mimo jiné i přes poznání historie území.

Třeba právě fakt, že se zde nacházely velké sady s ovocnými stromy je jedním ze základních nosných prvků, který nám připomene historii místa a povede nás po cestě k návrhu městské zeleně. Jak? Třeba tím, že zde vysadíme ovocné stromy, které budou plodit ovoce. Nikoli ty „moderní“, které věda „vykastrovala“, aby pouze kvetly. Důvod? No přeci vandalové, jablka, hrušky, třešně či snad švestky lační by takový strom mohli poškodit, nedej Bože pro jablko do koruny šplhat. Ano, až sem do takových absurdit dospěla naše moderní doba a je asi ten správný čas se zastavit, otočit se a podívat se do minulosti a zamyslet se, zda to vše, co děláme, je opravdu přínosné nebo pouze jednoduché a odpovědnosti prosté. Nahlížet do minulosti nedává smysl proto, že by byla lepší, ale proto, že se lze přiučit, objevit to, co jsme zapomněli ve jménu pokroku. Toho pokroku, který nám přinesl hodně dobra, ale také zla, absurdit a nesmyslů. A upřímně, kolik z nás má tu příležitost si volně utrhnout třeba dobré jablko a s chutí se do něj zakousnout. Chudák Newton, žít v dnešní době, aby volně rostoucí jabloň pohledal a mohl „pohnout“ světem.

Někdo si možná řekne, že to jsou nesmysly, zbytečnosti. Možná ano, ale jsou krásné a jsou právě tím kořením, který činí život krásným. Tedy v tomto vidíme přínos historie a jejího poznání, protože krom toho, že nás obohatí o vědění, tak nám může přinést i radosti, na které v běžném denním shonu zapomínáme a připravujeme se o obyčejné, ale nesmírně krásné zážitky. A bydlet v Novém Dvoře by měla být radost… Nový Dvůr bude místo pro život a nikoli pro přežívání. Nový Dvůr budete milovat!

 

Vladan Píša – hlavní architekt projektu za město Český Krumlov

Pozn. Obrazový materiál označený - Oblastní archiv Třeboň, fotografie - Muzeum fotoateliér Seidel, originální mapa stabilního katastru - archiv ČÚZK
odborná spolupráce Jiří Olšan

Kasárna ve Vyšným se mění